- Arteriovenozní píštěl
Arteriovenozní píštěl
Arteriovenozní píštěl
Speciální cévní přístup pro hemodialýzu: arteriovenozní píštěl (fistule, shunt)
Pacienti s chronickým selháním ledvin musí několikrát týdně podstoupit hemodialýzu. Aby mohl být nemocný na umělou ledvinu napojen a mohla mu být krev očišťována, je třeba po dobu trvání hemodialýzy část krve odvádět do mimotělního oběhu a po očištění v membránové jednotce-dialyzátoru mu ji opět vracet zpět. Normální cévy jsou u lidí buď špatně přístupné nebo je v nich příliš malý průtok krve a nelze je tedy pro hemodialýzu použít. Proto je třeba před plánovaným zahájením hemodialyzační léčby zajistit takový cévní přístup, na který se pacient bude snadno napojovat a který poskytne k léčbě dostatečný krevní průtok (200 až 400 ml/min.). Nejčastěji používaným cévním přístupem je tzv. arteriovenózní píštěl ( fistule, shunt).
Historie hemodialýzy a arteriovenozní píštěle
- V letech 1912/1913 vyvinul americký farmakolog John Jacob Abel první přístroj, s nímž bylo možné provést extrakorporální (mimotělní) umělé čištění krve; zpočátku však pouze při pokusech se zvířaty.
- V roce 1943 holandský internista Willem Johan Kolff použil úspěšně jím zkonstruovaný dialyzační přístroj u osob s nemocnými ledvinami. Dlouhodobé léčení hemodialýzou však před zavedením operativního výtvoření arteriovenozní píštěle nebylo možné.
- V roce 1960 byl vyvinut první arteriovenozní shunt vhodný pro hemodialýzu, tzv. Quinton-Scribner-Shunt. Jednalo se o externě (vně) přiloženou umělou cévu z teflonosilastického materiálu. Dnes se tyto shunty již téměř nepoužívají.
- V roce 1966 vyvinuli Brescia a Cimino tzv. píštěl – chirurgické spojení žíly s blízkou artérií – většinou na předloktí. Od tohoto momentu se hemodialýza rozšířila po celém světě jako metoda léčby osob s chronickými selháním ledvin. V posledních desetiletích byly vyvinuty materiály vhodné pro konstrukci umělého shuntu jako alternativna k "přirozené" píštěli.
Jak se zakládá klasická arteriovenózní píštěl?
Při této cévní operaci se spojí tepna s žílou, tím se zvýší žilní krevní průtok, žilní stěna zmohutní a během několiak týdnů se vytvoří použitelná píštěl. Pod kůží je její průběh dobře patrný a lze do ní snadno zavádět dialyzační jehly. Založení píštěle je ambulantní zákrok prováděný v místním znecitlivění nebo v tzv. nervovém bloku, kdy se na krátkou dobu znecitliví celá končetina. Opakovaným napichováním při hemodialýze se kůže nad píštělí stává postupně méně citlivou, a tak není napojování i přes velký průměr jehel tak bolestivé.
Pokud nemá pacient dostatečně kvalitní své vlastní cévy, které by se daly použít pro založení arteriovenózní píštěle, užívají se cévní protézy. Jde o umělé cévy vyráběné ze syntetického materiálu, které se napojují mezi vhodná místa na tepně a žíle pacienta.
Opatření před operací:
- Při klinickém vyšetření je nezbytné před operací zjistit poměry na cévách paže pacienta. Využívá se k tomu ultrazvuk (sonografie), případně i rentgenologické zobrazení krevních cév po podání injekce s kontrastní látkou (angiografie).
- Před plánovanou operací nesmí být na paži určené pro píštěl s výjimkou anestezie prováděn odběr krve či aplikována jiná injekce.
- V den operace užívá pacient své léky zpravidla beze změny, výjimku mohou tvořit léky ovlivňující srážlivost krve, tehdy se pacient musí poradit se svým ošetřujícím lékařem. Podobně i diabetici, kteří si aplikují inzulin, musí probrat svou situaci s lékařem.
